historie

První vlna vystěhovalců a založení prvních českých osad v Banátu

V roce 1718 po rakousko-turecké válce a po uzavření míru v Požarovci byly oblasti Oltenie a Banátu přiděleny Rakousku. Banát byl rakouskou hraniční provincií, zvanou Militarygränze – Vojenská hranice. Ta byla spravována vojenským guvernérem, který sídlil v Temešváru. Od roku 1778 dočasně připadl tento bohatý kraj Uhersku. Poněvadž to byla hraniční provincie, začala v této oblasti masivní kolonizace.

První rakouský guvernér, generál hrabě Florimund de Mercy, spravující Vojenskou hranici v letech 1717 – 1734, začal se svolením císaře Karla VI. toto území osazovat Němci z jižního Německa, z Falce a Saska. Přistěhovalci byli usazováni v banátské rovině, ale nejjižnější hornatá část Banátu mezi Dunajem a Nerou zůstává až do roku 1823 stále liduprázdnou divočinou. V níže položených místech a údolích obou řek bylo několik srbských a rumunských vesnic.

Zalidnění tohoto kraje bylo strategickou i hospodářskou nutností. Generál Schneller, tehdejší guvernér, dostal za úkol usadit tam kolonisty, vybudovat pohraniční pevnůstky „kordony”, stavět cesty a silnice. Ale Němci se do těchto pustin stěhovat nechtěli.

Na počátku XVIII. století žil v Oravici boháč Magyarly (Maďarli), podnikatel se dřevem. Tento člověk najal od vlády ohromné lesy za minimální cenu. Vykácené dřevo draze prodával a uvolněnou půdu odevzdával zpět vládě.

Tato místa byla však liduprázdná, neobydlená, plná divoké zvěře. Nebylo kde najmout dřevaře a dělníky k sekání a kácení těchto pralesů a k vyvážení dřeva. Magyarly tedy poslal do Čech několik nesvědomitých, ale dobře placených agentů, aby vylákali lidi sem. Podmínky v objednaných kontraktech byly dost vábné. Lidu byly zaručovány slušné výdělky, dříví zdarma na vystavění domů, a 2 jitra pole, na kterých bude každý sám hospodařit. Agentům se podařilo najmout nadbytek lidí.

Roku 1823 se vydali z Čech na cestu první vystěhovalci do „zaslíbené země“. Pocházeli z plzeňského a klatovského okolí. Byli to většinou dělníci z hor, dřevaři, truhláři, tesaři a kováři, kteří ve své vlasti žili bídně.

Z každého okresu se vždy sjela výprava do jednoho místa a cestovalo se dále povozy a pěšky. Všechno domácí a polní nářadí bylo naloženo na velké vozy pokryté rohožkami a tažené voly. Stěhovala se celá rodina, děti i starci.

Jelo se přes Budějovice na Vídeň a pak dolů uherskými pustami. Cesta trvala přes dva měsíce. Mnoho jich již cestou zahynulo, deště, nemoci a hlad je krutě pronásledovaly. Ale vše trpělivě snášeli, protože byli plní naděje na lepší život. Trpce se však přesvědčili, že skutečnost byla jiná.

První dvě skupiny vystěhovalců (52 rodin), které přišli z Čech, usadil Magyarly v dlouhém údolí podle malého potůčku. Místo se nazývalo Elisabetfelda. (Dnes  se říká Lizabeta). Vystěhovalci byli zavedeni do lesnatých kopců, kde si napřed museli vykácet les, dříví odvést majiteli, pařezy vyvrátit, a teprve potom obdělat půdu.

Třetí skupina přistěhovalců, která dorazila r. 1825, se usadila asi ¾ hodiny dále od Lizabety, východně přes kopec. Ta čítala 28 rodin. Tato kolonie byla nazvána Svatá Helena. Magyarly měl dvě dcery, které se jmenovaly Helena a Elisabeta, a právě podle nich nazval tento boháč své kolonie.

Začátky osídlování a stavby v lesích

„Čeští přistěhovalcí byli přivedeni na površí Poiana Alibegului a tam, v hustém, velikém pralese se jim řeklo, aby si každý vyhlédl vhodné místo a započal s kácením lesů.

Nejdříve si postavili hliněné boudy částečně ležící v zemi. Střecha nad zemí byla ze syrových trámů, na které se naházela země a drny. V jedné takovéto boudě bydlelo 5-6 osob, často i více.

Hořce oplakávali své malé chaloupky, které zanechali ve vlasti. Začli však pilně pracovat. Sekání, bouchání, řezání a štípání se ozývalo ze všech stran,  roklin i strání.Teprve večer vše utichlo a všichni se shromáždili u velkých rozdělaných ohňů a jednoduché  hubené večeře.

Pomalu se stráně čistily a vysekávaly. ”

„Dějiny českých osad v rumunském Banátě” Prof. Jindřich Slögl 1926 Timişoara

„Počáteční práce na políčkách po odstranění kmenů byly konány ženami a dětmi. Muži museli chodit do lesů na výdělky –  na sáhy. Ženy musely stráně okopat a zrýt, kořeny vytahat a odstranit kamení. Na zádech nosily semena a mrvu.“

„Čechoslováci v Rumunsku” R. Urban, 1930, Bukurešť